Když na kozy přijdou touhy

Než jsme se stačili rozkoukat, léto je pryč i s časem prázdnin a pohody. Už je to zase tady. Budík zvoní do tmy a z ranní pohodičky, kdy nebylo kam spěchat, se zase stává souboj s časem. Dát tryskem kachnám a slepicím, vyvenčit psí šelmy, podojit kozy, vykydat kravky, důkladně umýt Fíle zaneřáděné vemeno, podojit, nanosit seno kozám a kravkám, přemístit Jahůdku z výběhu Pomněnky k mámě Filoméně, napustit všem vodu, odnést mléka do sýrárny, alespoň trochu ze sebe umýt kraví a kozí deodorant, skočit do auta a vyrazit do Domečku. Stihnout to za dvě hodinky je sprintérský výkon. A přitom ještě před několika dny bylo ráno, tou nejkrásnější částí dne. V klídku do chlévů, s každou kozenkou krátce popovídat, s Fílou probrat, jestli je opravdu nutné se zdokonalovat v obalování vemene vlastními výkaly, pak se se všemi vydat na pastvu a poslouchat jak krásně chroupou, rosou načechranou, trávu.

Dost na tom, že se zase do mého života vnutil čas, ještě na kozeny přišly jejich podzimní touhy. Z roztomilého a bojácného kozlíka Emánka se stalo smradlavé ohyzdné monstrum, které si celý den močí na hlavu, čímž se pro kozy stává neodolatelným a začíná jeho pracovní období. Má toho ten kluk na svých „bedrech“ strašně moc. Dvanáct dychtivých holek, musí být strašná řehole. Ovšem nejtěžší je domluvit se s kozami. Ono je to těžké, i když se jim neozývá příroda, ale teď je to o nervy. Každá koza má svůj osobitý charakter, který kvůli vám měnit nebude a tak pokud s nimi chcete vycházet, musíte se je naučit respektovat a pokud je dokonce vaší ambicí mít dominantní roli ve stádě, je nezbytné být vždy o myšlenku napřed, abyste byli připraveni na to, co která v příštím okamžiku vymyslí, aby se dostala ke své oblíbené mlsce. Jakmile přijde podzim, je chlév plný nervozity. Začíná souboj o přízeň toho smraďocha. A kozí charakterové odchylky se zvýrazní a jsou mnohem urputnější.

A tak se z dojení stává prachsprostý souboj o holý život. První je na řadě Jařinka, hnědá velitelka stáda. Nasypu jí obilí do žlabu, přidřepnu k ní, vezmu do rukou vemeno a ona začne couvat. Chytnu jí za obojek a zadek a přitáhnu ke žlabu. Chytnu do rukou vemeno a ona couvá. Složitě a s hekáním se zvedám, kozu vážu, povím jí několik hřejivých slov a konečně začínám dojit s tím, že ji ráno okamžitě přivážu. Opouštím Jařinku, zavírám za sebou vrátka a jsem u Toničky. Musím vylít mléko do kýble, ale zároveň dávám pozor, aby do kýble nestrkaly čumák Tonička, Amálka nebo Rozázka. Tonička s Rozárkou jsou ve společném prostoru a tak jim musím dát obilí současně a navíc je obě podojit dřív, než stačí zbaštit svůj příděl. Začínám Toničkou. Tonička je hodňoučká rohatá bezkonfliktní holka. Tady se dá očekávat klídek, ale Jařina vedle už dožrala a je nervózní z toho, že někdo jiný ještě jí. A tak se dobývá na Toničku. Tluče hlavou do dveří a škvírou mezi plaňkami se mě snaží štípnout. Tady to vyřeší pár jemných hřejivých slov z bezprostřední blízkosti. A už honem spěchám za Rozárkou. Ta je největší převít ve stádě, ale při dojení je naprosto v klidu. Slévám mléko do kýble a přelézám do kotce k Amálce se Špagetou. Obě jsou prvničky, takže mají velmi malé struky, které se špatně dojí a i tady jde o čas. Podojit obě dřív, než jedna z nich dožere, protože to se okamžitě začnou prát o zbytek a hrozí, že mi mléko vylijí nebo si v něm vykoupou kopýtka. Takže tady je moje nervová soustava nastavená na maximum. Snažím se dojit co možná nejrychleji, zároveň těkám pohledem po obou kozách najednou, abych je stačil zastavit hlasem. Na hlas reaguje jen Amálka. Špageta je rarach, ta uznává jen hrubou sílu. No, a protože nechci dostat mrtvici, ulevuji si nějakým tím hřejivým slůvkem. S dojením jsem za půlkou. Poslední tři kozičky umí vylézt na dojící stůl, takže dostávají volno moje vrzavá kolena a záda. Šmudlinka je nejlepší dojnice a nejmilejší koza. Když tedy nejde o žrádlo. To se mění v terminátora a slabší kusy nemilosrdně šikanuje. Zbývající dvě holky se potřebují dostat taky nahoru, a tak je během dojení odháním od dojícího stolu, na který se obě sápou. Když zjistí, že se ke Šmudle nedostanou, všimnou si, že jsem kýbl plný obilí, nechal na poličce, kterou mám za zády. Potichoučku se k němu vyšplhají a shodí ho. Víko se otevírá, ony zahajují boj o rozsypané zrní a já jsem na pokraji zhroucení, protože jsem je opět neuhlídal. To už mi nepomáhá ani pár jemných a hřejivých slov. Poslední dvě holky Lízinku a Růženku už dojím jen s mlhavým oparem bdělosti, kdy se cítím strašně unavený a říkám si, že to nemám zapotřebí. A to mě ještě čeká Filoménka, se svým zaneřáděným vemenem.

Ale naštěstí to příroda má zařízená tak, že se všechny kozenky prskají v jeden čas a tak během dvou týdnů, se vše opět zklidní. I ten Eman přestane tak ukrutně smrdět.

Příměstský tábor FARMA 2017

Již třetím rokem se na naší farmě objeví děti z Domečku. Předešlá léta tu byli především děvečky a čeledíni, kteří pomáhali s chodem hospodářství. Ovšem letos přijede parta vědeckých pracovníků zabývajících se zkoumáním přírody. Budeme společně hledat odpovědi na dvě základní otázky:

Jaká je biodiverzita v „přírodní rezervaci“ Drmaly?

Jaké jsou vazby mezi jednotlivými živočišnými a rostlinnými druhy? 

Vědci budou mít k dispozici mikroskopy, zápisníky, dalekohledy, fotoaparáty ve svých mobilních telefonech, spoustu literatury, on-line připojení, aby si byli schopni najít relevantní informace ke svému bádání. 

Ovšem doufáme, že nejvíce práce odvedeme v přírodě. Budeme putovat přírodou a pozorovat to, čeho si při běžné procházce ani nevšimneme. Budeme objevovat jednotlivé živočišné a rostlinné druhy a hledat provázanosti a vazby  jejich společného prostoru. Zabrousíme i do mělké slupky zemského povrchu, abychom objevili, jak bohatý život je pod zemí. Budeme hledat odpověď na otázku, proč některé rostliny jsou lidmi brány jako plevel a zdali je opravdu nezbytné se jich nadobro zbavit nebo proč je nutné vyhubit všechny živočišné škůdce. Co by se stalo, kdybychom se navždy zbavili tak otravného hmyzu, jako je moucha? A je opravdu ten pavouk, tak strašně ohavný tvor?

Budeme se snažit, abychom objevili, jak velké může být dobrodružství jen tak se procházet lesem nebo loukou. Nevyhneme se ani pasení koz a kraviček a na děti čeká i zpracovávání mléka. Samy si vyrobí svůj první tvaroh a sýr.

Prostě práce budeme mít více než dost, ale určitě nám zbude pár chvil i na lenošení a dovádění. Jedno odpoledne vyrazíme do akváče v Chomutově a máme domluvený i lezecký výcvik v aréně Jirkov.

Konec ilegality

V roce 2013 jsme dostali nápad pořídit si dvě kozeny, pár slepiček a nějaké to prasátko. Mít vlastní mléko, vejce a maso se nám zdálo jako dobrý nápad. Před půl rokem jsme dostali další nápad. Vystoupit z „ilegality“ a vyrábět a především prodávat naše mléčné výrobky, podle platné legislativy.

S realizací prvního nápadu byla spojena spousta práce, ale i radosti. Budování něčeho nového je spojeno s objevováním. A tak jsme zařadili zpátečku v čase a vrátili se zase do dětství, na kterém je nejkrásnější ten každodenní zázrak, kdy dítě objeví další kousek světa kolem sebe. I my jsme se radovali z uklizeného pozemku, z pokácených náletových dřevin, z ohrady, z první dřevěné konstrukce prasečího chlívku, z prvního vajíčka, z malých selátek, která poletovala po obrovském pozemku, z kozích holek, které nebyly holky, ale babičky, to jsme ovšem nevěděli, z kozího mléka, které nebylo trpké a smrduté, ale naopak voňavé a slaďoučké, z prvního sýra, jogurtu, pribináčka nebo másla. Prostě všude kolem nás bylo spousty a spousty práce, ale ještě více energie, kterou jsme do sebe nasávali. A hodně jsme se toho naučili.

S našimi výtvory jsme se samozřejmě chlubili kamarádům. A ti postupem času už nechtěli jen ochutnávat, ale začali si objednávat. Tu sýr, ondy jogurt nebo pacholík. Pro nás dobrá zpráva. Nějaké přebytky máme, a když to chutná i druhým, pojďme je prodávat.

A tímto okamžikem pro nás skončila radost a začaly především starosti. Ne že bychom neměli starosti před tím, ovšem to byly naše starosti nebo spíše starosti, které jsme měli ve své moci. Znáte to. Uděláte chybu nebo zabloudíte. Dobrá. Tudy prostě cesta nevede, půjdu jinudy. A je po problému.

Ovšem my jsme na cestě začali narážet do lidí, kteří nám najednou začali říkat, že tudy jít nemůžeme, protože tam nás nepustí. A vy tak nějak tušíte, že vámi zvolená cesta je správná, jen na té cestě stojí někdo, kdo vás nechce pustit. Máte sto chutí toho člověka praštit do zubů a vztek je tak veliký, že vám začíná přerůstat přes hlavu, protože máte za sebou obrovský kus cesty, který vás stál jenom mnoho úsilí, ale i peněz. A těsně před cílem není ten kopec tak prudký, že ho nejste schopni vylézt, ale stojí tam úředník, který se jen tak rozhodl, že vás dál nepustí.

A protože čtete tyto řádky, je zřejmé, že naše touha ten kopec vylézt byla větší, než úředníkovo přesvědčení, že nás na kopec nepustí. Jsme nahoře, máme velikou radost, ale všude kolem je mlha a my nevidíme, jak veliké kopce jsou ještě před námi. Ale nás šlapat do vršku začalo bavit, navíc v batohu máme přesvědčení, že umíme vylézt mnohem výš, než se nám na začátku cesty zdálo, i když občas zabloudíme nebo sklouzneme do bahna. Navíc jsme na to čtyři. To je mnohem víc, než jeden.